Cestopisy

 Tento cestopis je upraveny se souhlasem Bětky, která ho sepsala. Tímto ji děkuji.

Jak to všechno začalo

Dvanáctého července jsem od Kotise obdržela pozvání na výlet do Švýcarska. Představa klasického road tripu s každodenními přesuny na nová místa mě hned oslovila, a proto jsem se zařadila mezi účastníky.

Vyrazili jsme týden nato, v úterý devatenáctého července. Celkem nás bylo sedm: Kotis, Tony, Pinďa, Martin K, Klárka, Beny a já. Vytvořili jsme docela pestrou skupinu lidí z různých koutů republiky. Někteří z nás se před odjezdem vůbec navzájem neznali. Jedinou výjimkou byl Kotis, který nás, všech šest zbývajících účastníků výpravy, znal natolik dobře, aby věděl, že náročnou výpravu pod jeho vedením úspěšně zvládneme.

Před opuštěním České republiky jsme se zastavili v Plzni, kde jsme natankovali plnou nádrž cenově dostupného benzínu a navštívili místní Tesco za účelem doplnění zásob jídla a pití. Kousek za Plzní jsme ještě vyzvedli švýcarskou dálniční známku, která nám byla zapůjčena až do dalšího pátku.

Kompletně vybaveni jsme pokračovali dále k česko-německým hranicím.

Středa 20. července 2011

Kolem osmé hodiny ráno jsme překročili německo-švýcarské hranice a hned nás čekala první zastávka na naší cestě, kterou bylo město Basilej. Počasí nevypadalo moc přívětivě, bylo zataženo a poprchávalo.

Zaparkovali jsme auto na břehu řeky Rýn a z vyhlídkové terasy jsme pořídili první fotografie. Poté jsme vyrazili do města, kde jsme si prohlédli budovu radnice, skleníky se spoustou barevných exotických rostlin a několika zajímavými ptáky, bránu se dvěma věžemi i úzké uličky mezi hrázděnými domky s barevnými okenicemi.

V poledne jsme opět nasedli do auta a vydali se do Bernu, hlavního města Švýcarska, kde jsme strávili hodně času u výběhu heraldických medvědů na břehu řeky Aary. Našli jsme i Einstein Haus a orloj (který má ale do olomouckého a pražského orloje daleko).

Poté jsme se vydali dále na jih. V Interlaken jsme si prohlédli dolní stanici železnice, která vede na vrchol Jungfrau. Domluvili jsme se, že se na tento vrchol, pokud bude dobré počasí, další den vypravíme.

Utábořili jsme se v kempu Camping Jungfrau v údolí Lauterbrunnen nedaleko Interlaken. Údolí Lauterbrunnen je úzké a hluboké, je z něj vidět na vrchol Jungfrau a stéká do něj několik úzkých vodopádů, které jsou po západu slunce nasvíceny. Jeden z těchto vodopádů jsme si šli za tmy prohlédnout. Před usnutím jsme se domluvili, že zítra vstaneme v šest hodin, abychom mohli v sedm nasednout do vlaku směr Jungfrau.

Čtvrtek 21. 7. 2011

Vzbudila jsem se v šest ráno a poslouchala, jak na stan bubnují dešťové kapky. Poslouchala jsem, zda někdo vstává, ale neslyšela jsem vůbec nikoho. Rozhodla jsem se, že počkám, až někdo vstane.

Déšť po chvíli přestal. V osm hodin jsme postupně vstali a když jsme viděli vrcholek Jungfrau schovaný v mracích, rozhodli jsme se, že výlet na tuto horu odložíme.

Po snídani jsme opustili kemp a vydali se směrem na Innertkirchen. Lanovkou Triftbähn jsme se nechali vyvézt nad úroveň lesů a poté jsme vyrazili podél potoka, který vytékal z ledovcového jezera, vzhůru směrem k chatě Windeghütte. U mostu přes potok bylo důrazné varování, že vlivem posunu ledovce se může potok v krátké chvíli rozvodnit. To nás ale od výstupu neodradilo.

Počasí se každou chvíli měnilo. Když jsme vystoupili z lanovky, bylo zataženo, pak se na chvíli vyjasnilo, a když jsme byli kousek pod vrcholem, začala padat mlha. K chatě jsme dorazili za mlhy a mrholení. Na vrcholku byl stožár se švýcarskou vlajkou, u níž jsme se vyfotili.

V chatě Windeghütte jsme se museli přezout do gumových dřeváků, čaj tam stál 3,5 CHF a polévka 6 CHF. Poté, co jsme se trochu zahřáli, jsme se vydali na cestu k mostu Triftbrücke, nejdelšímu visutému mostu v Alpách. Cesta byla náročná, několik úseků bylo zajištěno řetězy a skály byly mokré a dost kluzké. Přesto jsme cestu k Triftbrücke všichni zvládli. Pohled na ledovec a jezero pod ním nás ohromil. Přejít most se ale odvážili jen někteří z nás.

Cestou dolů jsme spěchali, abychom nezmeškali poslední odjezd lanovky. Nakonec jsme jej stihli a nechali se svézt nad lesem, z nějž stoupala oblaka páry, zpět dolů do údolí.

U auta jsme se převlékli a rozhodli se, že vyrazíme rovnou na jih.

Po průjezdu tunelem pod průsmykem St. Gotthard jsem měla pocit, že jsme se najednou ocitli v Itálii. Počasí bylo mnohem příjemnější a celkový ráz krajiny připomínal spíš jižní Evropu.

Dojeli jsme do města Bellinzona a zaparkovali u prostředního ze tří hradů, u hradu Montebello. Hrad působil velmi romanticky a výhled z hradeb byl opravdu ohromující. Uvažovali jsme i o přenocování na nádvoří, ale měli jsme obavy, že nás kastelán vyhodí.

Pod hradem u parkoviště byl parčík s vodním zdrojem a záchodem a také keře, za něž se dal případně schovat stan. To všechno nás tak okouzlilo, že jsme se rozhodli strávit noc na tomto místě.

Mezi auto a budku, která (jak jsme se dozvěděli ráno) sloužila přes den jako koisek, jsme zavěsili šňůru, na niž jsme rozvěsili mokré věci, a plachtu, která společně s autem, budkou a zdí okolo hradu tvořila stěny našeho pokojíčku. Za budkou jsme si zřídili kuchyňku, kde jsme uvařili večeři. Mužská část výpravy se vydatně postarala o zábavu ženské části výpravy svým představením „Mytí ešusů“. Později v noci prošel okolo nás směrem ke hradu totálně nadraný chlapík, s nímž jsme si trochu pokecali.

Já jsem šla spát „už“ ve dvě hodiny a jen z doslechu vím, že se kluci vypravili na hrad, dali se do řeči s kastelánem a slíbili mu pivo.

Pátek 22. 7. 2011

Jelikož jsme vstávali opravdu „brzo“ (já a Martin-Pinďa už v osm, ostatní kolem desáté), opustili jsme parkoviště pod hradem Montebello až před polednem. Kiosek přišla otevřít stará italsky mluvící paní s pejskem.

Jako další cíl jsme si vybrali Valle Verzasca, údolí horské říčky. Auto jsme zaparkovali za vesnicí Lavertezzo a vydali se na cestu po proudu řeky. Někteří z nás se odvážili si v modravé vodě i zaplavat, ostatním stačilo, když si sáhli, jak je ledová.

Zatímco Janča a Klárka se spokojily s procházkou podél řeky, já a kluci jsme se pustili přímo korytem řeky. Přeskakovali jsme z kamene na kámen a na každém kameni jsme zuřivě fotili. Dostali jsme se dost daleko za vesnici Lavertezzo. V jednom místě už nebylo možné pokračovat dál přeskakováním po kamenech, a tak jsme vylezli na břeh a pokračovali dál lesní cestou až k mostu. Prošli jsme okolo několika kamenných domků, které vypadaly, že jsou postaveny jen z kamenů, bez malty.

Za mostem jsme se otočili směr Lavertezzo, vyzvedli Klárku s Jančou a vydali se zpět k autu. Před odjezdem jsme ještě na písčitém břehu řeky uvařili večeři.

Dalším cílem naší cesty byl kemp nedaleko Lugana. Potřebovali jsme dobít baterie v mobilech a foťácích, ale nechtělo se nám utrácet za elektřinu. Proto jsem byla vyslána, abych požádala pár Francouzů, kteří bydleli vedle nás v karavanu, o možnost připojení k jejich zdroji. Nakonec se mi to podařilo.

Abychom mohli společensky konverzovat a zůstat přitom zalezlí ve stanech nebo usazení v autě, sestrojili jsme mezi oběma stany a autem přístřešek z plachty, pod kterým jsme nejen konverzovali, ale také něco vypili.

Sobota 23. 7. 2011

Kemp jsme opustili po osmé hodině ráno. Francouzům jsme za umožnění přístupu ke zdroji elektřiny nechali na stole před karavanem dvě plechovky piva Radegast.

Vyrazili jsme do městečka Melide, kde jsme navštívili park MiniSwiss (SwissMiniatur). Jde o více než stovku malých modelů znázorňujících různé švýcarské pozoruhodnosti, od historických staveb a horských masivů přes letiště až po moderní nízkoenergetické domy. Mezi tím jezdí vlaky a po rybníčku plují lodě, na nichž se vozí vrabci.

Odpoledne jsme se rozhodli, že vystoupíme na horu Monte Generoso. Z vrcholku této hory je prý mimořádný výhled na okolní hory a jezera. Když jsme u dolní stanice vlaku, který jezdí na vrchol, zjistili, kolik stojí jízdenky, rozhodli jsme se, že vyjedeme autem, kam to až půjde, a zbytek vyšlapeme pěšky.

Silnice vedla vzhůru v serpentinách skrz několik vesnic, mezi domky a zdmi.

Když jsme dojeli až k závoře, za kterou začínala lesní cesta, bylo dusno a zataženo. Lesní cesta zpočátku stoupala jen mírně, ale jakmile jsme, důvěřujíce turistické GPS, odbočili do lesa, bylo stoupání mnohem prudší a pro Klárku a Janču, které neměly botasky, bylo téměř nezvládnutelné. Proto se obě rozhodly, že se vrátí na cestu, po které dojdou až ke stanici vlaku, a zbytek cesty na vrchol vyjedou. Šel s nimi i Martin K, my ostatní jsme pokračovali v cestě lesem.

Počasí při nás ale vůbec nestálo. Krátce poté, co jsme se rozdělili, se spustil prudký déšť a během několika minut nás promáčel až na kůži. Navíc se nám v lese podařilo oddělit se jeden od druhého a znovu jsme se shledali až o něco výše, u kolejí. To už nepršelo. Počkali jsme u kolejí, dokud kolem neprojel vlak. Vezla se v něm druhá polovina naší výpravy: Klárka, Janča a Martin K. Zamávali jsme jim a vyrazili na cestu směrem k vrcholu. Šli jsme rychle, abychom se zahřáli, a pozorovali jsme, jak z lesů pod námi stoupají bílá oblaka vodní páry.

Když jsme došli až k horní stanici vlaku, nikoho známého jsme tam neviděli. Usoudili jsme, že Martin K, Klárka a Janča jsou nejspíš schovaní v restauraci u stanice, a pokračovali jsme dál, až na samotný vrchol Monte Generoso.

Z vrcholu byl opravdu úžasný rozhled, měli jsme všechno jako na dlani: jezero Lago di Lugano, okolní hory, blízké území Itálie a pravděpodobně i ranvej letiště v Miláně. Protože  počasí vypadalo stále nepříliš dobře a bylo zřejmé, že se blíží bouřka (a já měla strach, že do vrcholu Monte Generoso udeří blesk), rozhodli jsme se sestoupit zpět ke stanici vlaku.

Jelikož opět začalo pršet, rozhodla jsem se, že sjedu jednu stanici vlakem. Kluci jet vlakem odmítli, a tak jsem se s nimi domluvila, že na ně ve stanici počkám.

Nicméně, jet vlakem zase až tak velká výhra nebyla. Jednak proto, že jízdenka stála 13 CHF, jednak proto, že se mnou jelo několik Italů, kteří se cestou bavili tak hlasitě, že jsem měla chuť začít také křičet, a jednak proto, že ve stanici nebylo kde se schovat před větrem a deštěm a já jsem, jelikož jsem ještě neuschla, začala dost promrzat. Ale naštěstí jsem nepřimrzla a když kluci dorazili, sestoupili jsme společně k autu. Tam už nás čekali Martin K, Janča a Klárka, kteří se chlubili, že se jim povedlo vypadat natolik zničeně, že jim řidič vlaku prodal zpáteční jízdenky za 8 CHF.

Sjezd z Monte Generoso byl významný tím, že řidič prokázal velkou zručnost při projíždění ostrých zatáček a autu byl přidělen titul „vysokohorské“.

Vrátili jsme se zpět do Melide, kde jsme navštívili festival. Ten nás však nijak nenadchl, a tak jsme se vrátili k autu a rozhodovali se, kterým směrem pojedeme a kde přespíme. Volba padla opět na Bellinzonu.

Na naše oblíbené parkoviště u hradu Montebello jsme dorazili za tmy. Tentokrát jsme se rozhodli, že si pod stromy, kam nebylo z parkoviště příliš vidět, postavíme jeden stan.

Neděle 24. 7. 2011

Když jsme ráno balili, přijela paní z kiosku. Usmívala se na nás, zdravila nás a ptala se, zda jsme se dobře vyspali.

Tentokrát jsme se rozhodli, že opět zamíříme na sever. Naším cílem pro tento den byl Luzern, ale během cesty jsme se ještě chtěli podívat do hor. Vyšplhali jsme proto s naším vysokohorským autem až k přehradě Lago Ritom. Vede k němu také dráha zubačky, která je údajně nejprudší v celém Švýcarsku. Zastavili jsme se u kolejí a pohled dolů nás přesvědčil, že tomu tak nejspíš bude.

Okolí Lago Ritom je nesmírně klidné, samé horské louky a pastviny. Jediné, co nebylo moc příjemné, byl studený vítr. Šli jsme se podívat i za kopce, abychom viděli opravdové horské jezero. Na kopcích jsme potkali sviště, kteří si nás ale nejspíš vůbec nevšimli.

V jednom místě na břehu Lago Ritom je dokonce i písčitá pláž a na říčce, která přivádí vodu, se tvoří malé vodopády. Než jsme obešli celé jezero a všechno si to prohlédli, uplynuly víc než čtyři hodiny.

Po úspěšném sjezdu jsme se ještě nějakou dobu kochali krásným počasím. Tato doba se trochu prodloužila i tím, že jsme na dálnici stáli ve frontě. Po průjezdu tunelem pod průsmykem St. Gotthard nám připadalo, že jsme se ocitli o několik stovek kilometrů dále na severu. Teplota byla nejméně o deset stupňů nižší než před tunelem a obloha byla zcela zakrytá šedivými mraky, z nichž občas spadlo pár kapek. Zastavili jsme na odpočívadle, vybalili vařič a zatím co jsme ohřívali vodu na vaření rýže, litovali jsme, že jsme nezůstali v Ticinu.

Po jídle jsme vyrazili směrem na Luzern, kam jsme dorazili za soumraku. Ubytovali jsme se na okraji města u jezera v kempu Camping Lido a po postavení stanů jsme si šli prohlédnout noční Luzern. Dost času jsme strávili u jezera fotografováním osvětleného města a labutí, které plavaly na hladině jezera. Ve městě nás zaujal dřevěný most Kapellbrücke, který jsme si všichni fotili.

Cestou zpět do kempu jsme procházeli okolo stanů, které byly postaveny u příležitosti dalšího festivalu. Jelikož už byla půlnoc, ve většině stanů nikdo nebyl. Jen ve stanu s čínskými jídly sedělo pár lidí a Peťa se pokusil z nich vylákat něco k jídlu. Nic ale nedostal.

Pondělí 25. 7. 2011

Předpověď počasí byla ráno příznivá, proto jsme se rozhodli, že se vydáme do Zermattu a necháme se lanovkou vyvézt pod vrchol Matterhornu.

Před odjezdem z Luzernu jsme ještě nakoupili v místním supermarketu, do něhož jsme v recepci kempu dostali poukaz na slevu ve výši 10 CHF.

Cesta do Zermattu byla dost dlouhá. Auto jsme museli nechat na parkovišti několik kilometrů před Zermattem. Tam nás také oslovil taxikář a nabídl nám svezení do Zermattu za 12 CHF na jednoho s tím, že si u něj můžeme koupit i jízdenku na lanovku za 98 CHF na jednoho. Na to ale Klárka s Jančou neměly a i mně se to zdálo dost drahé, tak jsem výlet pod vrchol Matterhornu odmítla, a to i přes to, že jsem se tam těšila. Nahoru tedy jeli jen kluci.

Já jsem ale nechtěla přijít o možnost vyjít si do hor, a tak jsem se sama vypravila na vyhlídku, zatímco Klárka s Jančou se spokojily s procházkou po Zermattu.

Při výstupu na vyhlídku jsem poslouchala zvuky horské louky, obdivovala vrcholky hor, které jsem měla na dohled, radovala se z pohybu a volnosti a užívala si samoty. Vychutnávala jsem si to všechno naplno a přestalomi být líto, že jsem se nevypravila pod Matterhorn.

Vůbec se mi nechtělo zpět do Zermattu, ale musela jsem dodržet domluvený čas setkání s Klárkou a Jančou. Proto jsem dost rychle sestoupila zpět, přičemž jsem si stihla všimnout několika velmi starých dřevěných domků, které nejspíš tvořily starý Zermatt.

Před setkáním s Jančou a Klárkou jsem stihla ještě navštívit kostel. Společně jsme pak ještě prošly pár uliček a v jedné zastrčené objevily portugalský obchod „Casa Lusitana“, kde se za švýcarské ceny prodávaly portugalské výrobky. Nějakou dobu jsme strávily vybíráním a nákupem pohledů, prohlížením suvenýrů v obchodech a obdivováním krásného malamuta, který seděl v otevřeném elektromobilu.

Před setkáním s kluky, kteří se mezitím vrátili zpod Matterhornu, jsme se dohodly, že se jim schováme a pak na ně vybafneme. To se nám ale moc nepodařilo, a tak jsme se setkali normálně.

Zavolali jsme si taxikáře, který nás odvezl zpět k našemu autu. Kluci nám povyprávěli, jaké to bylo ve výšce téměř 4000 metrů, jaké to je pohybovat se při nedostatku kyslíku, ukázali nám fotografie, na nichž Martin-Pinďa stojí na sněhu v kalhotách vyhrnutých až ke kolenům.

Uvažovali jsme také, že zůstaneme spát v kempu pod Zermattem, který byl cenově celkem výhodný. Ale vzhledem k tomu, že jsme druhý den plánovali návštěvu Chamonix, od nějž nás dělil dost velký kus cesty, jsme si to rozmysleli a vydali se směrem na západ, ke švýcarsko-francouzským hranicím.

Během jízdy začala kolovat láhev vína. Samozřejmě jsem se nezdráhala a spolu s ostatními z ní upíjela. Když jsem byla už trochu pod vlivem, všimla jsem si, že sjezdy z dálnice jsou místo tabulí s nápisem AUSFAHRT označeny tabulemi s nápisem SORTIE. Uvědomila jsem si, že už brzo budu muset překládat. A také jsem si uvědomila, že to vůbec neumím.

Zastavili jsme ve městě Sion, nad nímž jsou na kopci postaveny dva hrady: Château Tourbillon a Château Valère. Zatímco z prvního jmenovaného zbyla jen zřícenina, druhý jmenovaný je v současné době opravován.

Kluci a já jsme se vypravili prohlédnout si zříceninu, zatímco Klárka s Jančou se s lahví vína usadily na nádvoří před Château Valère.

Z kopce, na němž byl postaven Château Tourbillon, byl úžasný rozhled po okolí. Krajina mi dost připomínala obrázky z Provence: všude kolem dokola vinice a spoustu malých domečků. Z jedné strany kopce je docela prudký sráz, a jelikož jsem byla ještě trochu pod vlivem, Tony se bál, že spadnu dolů.

Když jsme se rozhodli vrátit se, už se stmívalo. Z vrcholku jsme si ještě prohlédli okolí a rozhodovali se, kde je nejlepší místo pro přespání.

Ze Sionu jsme vyjížděli za úplné tmy a pozdě večer našli kemp.

Úterý 26. 7. 2011

Vstávali jsme kolem sedmé. Rychle jsme se sbalili a chtěli jsme odjet, ale auto nešlo nastartovat kvůli vybité a vychladlé baterii. Naštěstí kluci našli člověka, který uměl anglicky a byl ochotný nám baterku dobít ze svého auta. Za odměnu jsme mu dali plechovku piva Radegast.

Poté jsme se vydali směrem ke švýcarsko-francouzským hranicím. Krajina vypadala přesně tak, jak si představuji krajinu Provence.

Do Chamonix jsme dorazili mezi desátou a jedenáctou. Dozvěděli jsme se, že zpáteční jízdenka na lanovku (zvanou zde Téléphérique) na Aiguille du Midi (což je skála ve výšce 3842 m. n. m., ležící přímo pod vrcholem Mont Blanc) stojí 42 EUR. Zatímco já jsem se rozhodla, že pojedu, Martina-Pinďu musel Peťa přesvědčit tak, že mu ten lístek prostě koupil. Janča s Klárkou opět zůstaly dole v Chamonix.

Byla jsem hrozně zvědavá, jaké to je pohybovat se v takové výšce. Trochu jsem měla strach z cesty vzhůru, protože v průvodci, který jsme dostali k lístkům na lanovku, stálo, že osoby se zvýšenou citlivostí na rychlé změny nadmořské výšky si mají dávat pozor.

Nicméně jsem si řekla, že zkusit se má všechno, a že dokud to nezkusím, nebudu vědět, jak na tom jsem. Tak jsem tedy nastoupila do lanovky a zvědavě čekala, co to se mnou udělá.

Neudělalo to se mnou skoro nic, jen v závěrečné fázi jízdy lanovkou mi začaly trnout zuby a píchalo mě v jednom uchu. Na vrcholu Aiguille du Midi jsem sice pociťovala nedostatek kyslíku, ale nijak zvlášť mi to nepřekáželo, schody na terasách jsem klidně vybíhala.

Rozhled na okolní hory nás okouzlil, nemohli jsme se vynadívat. Čekali jsme, až odletí mraky, které zakrývaly vrchol Mont Blanc. Kluci vypili vrcholové pivo a o něco později jsme si všichni (i já) dali vrcholový lok meruňkovice. Zaslechli jsme, že někdo mluví česky. Byla to paní středního věku se synem a dvěma staršími lidmi. Nabídli jsme jim meruňkovici, kterou sice odmítli, ale začali si s námi povídat. Tak jsme se například dozvěděli, že ta paní je absolventkou VŠCHT a že reprezentovala Českou republiku v maratonu.

Chvíle, kdy všechny mraky odletí a Mont Blanc bude viditelný opravdu celý včetně samého vrcholku, jsme se nedočkali. Zhruba po třech hodinách jsme se, po návštěvě všech teras, zhlédnutí tunelu vyhrabaného v ledovci, koulovačce s návštěvnicemi muslimského vyznání (poznali jsme to podle šátků) a prohlédnutí obchůdku se suvenýry, rozhodli, že se vrátíme do Chamonix. Martin K ještě před odchodem na stanici lanovky uplácal sněhovou kouli, kterou slíbil Klárce a Janči.

Na lanovku jsme čekali dost dlouho. Mezitím na nástupišti natolik klesl obsah kyslíku ve vzduchu, že jsme z toho začali být lehce malátní a už se nemohli dočkat návratu do nížiny.

Sjezd lanovkou byl pro mě o něco náročnější než výjezd, protože za každou podpěrou kabina chvilku jakoby „padala“ dolů, a já padání přímo dolů dost špatně snáším. Ale zvládla jsem to.

Dole na parkovišti si holky před odjezdem ještě zaházely sněhovou koulí a poté jsme vyrazili směrem k našemu dalšímu cíli – Ženevě.

Ženeva se velmi liší od ostatních měst ve Švýcarsku. Zatímco Basilej, Bern nebo Luzern vypadají velice klidně a upraveně, Ženeva na mě působila jako město neuspořádané, místy ta neuspořádanost přerůstala v chaos. Ulice byly plné lidí, kteří evidentně nebyli švýcarské národnosti, a za každým druhým rohem se něco kopalo nebo stavělo, takže všude bylo plno jeřábů a bagrů.

V Ženevě je ale i několik zajímavých míst: dům, v němž byl založen Červený kříž, dům, v němž byla založena švýcarská YMCA, nebo „květinové hodiny“ na trávníku, které mají ciferník sestavený z různobarevných květin.

Největší dojem na mě udělal vodotrysk Jet d’eau, který tryská z Ženevského jezera (zvaného také Lac Lémann) do výšky přes 40 metrů. V jeho blízkosti vede molo k majáku a kdo překoná strach z toho, že při stočení vodotrysku vlivem větru dostane sprchu, může po mole přejít.

Odvahu měli kluci a já. Proud se naštěstí neotočil, ale stejně jsme si užili spršku ze spousty maličkých kapek, které se rozstřikují po dopadu vody z vodotrysku na hladinu jezera.

Po odjezdu z Ženevy jsme začali hledat místo na přespání. Při tomto hledání jsme přejeli zpět do Francie. Já jsem v autě usnula a najednou jsem byla probuzena s požadavkem o překládání.

Přijeli jsme na místo, které ve tmě vypadalo jako něco mezi kempem a zapadlou farmou. Z osvětlené budovy, která zřejmě sloužila jako recepce, přiběhli dva lidé, muž a žena. Jak se hned ukázalo, byli zcela opilí. Vzhledem k tomu, že jsem byla právě probuzená, bylo pro mě dost složité se s nimi francouzsky domluvit. Paní byla velice komunikativní, ale stále opakovala několik stejných vět, například že kemp pro čtyři lidi, auto a stan stojí 15 EUR, že stan si můžeme postavit „là, là, là“ a že si s nimi máme jít posedět a popít. Situace byla složitá i díky tomu, že jsme se ještě před vjezdem do kempu opět rozhodli hrát skupinu čtyř lidí a Klárka, Janča a Tony se za tím účelem schovali pod sedadla, kde se ve chvíli, kdy jsem se pokoušela domluvit s touto svéráznou podnapilou osobou, snažili, jak nám později řekli, zadržet smích. Paní se naštěstí poté, co jsme jí zaplatili oněch 15 EUR, vrátila ke svým společníkům a my, včetně utajovaných členů výpravy, jsme mohli vylézt z auta a začít stavět stan. Šla jsem obhlédnout umývárnu, která nejspíš byla kdysi stodolou. Střecha byla držena dřevěnými trámy a vůně uvnitř budovy nápadně připomínala vůni pole. Nicméně osprchovat se tam dalo, dokonce tam tekla teplá voda.

Po společném vypití lahve výborného portského jsme se rozhodli, že půjdeme spát.

Středa 27. 7. 2011

Ráno se nás kolem stanu a auta motalo všech sedm, ale majitelé naštěstí neměli žádné námitky, zřejmě proto, že si nepamatovali, kolik nás vlastně večer předtím přijelo. My jsme z toho sice měli výčitky, protože oproti předchozím kempům byl tento dost levný a nic by se nestalo, kdyby nás všech sedm platilo.

Po sbalení jsme vyrazili směrem k Ženevskému jezeru. Naším prvním cílem byl hrad Chateau d’Aigle, ležící mezi rozsáhlými vinicemi. Na prohlídku hradu jsme nešli, jen jsme obdivovali vinice, oddělené kamennými zídkami. Za jednou z těchto zídek připravovala jakási rodina piknik. Představovala jsem si, jaké to tam asi je v září, při vinobraní.

U Chateau d’Aigle jsme dlouho nezůstali. Poté, co jsme u auta posvačili, jsme se vydali podél břehu Ženevského jezera směrem k hradu Chateau Chillon. Tento hrad je postaven přímo na břehu jezera, vypadá tajemně a majestátně a je opravdu fotogenický.

Kotis a Martin K se rozhodli jít se podívat dovnitř, zatímco my ostatní jsme se rozhodli zůstat venku a vychutnávat si výhled na hrad a jezero.

Později odpoledne jsme vyrazili dál, do Lausanne. Naší první zastávkou zde bylo Olympijské muzeum. Než jsme si prohlédli park se sochou Emila Zátopka, olympijské pochodně, sportovní vybavení věnované olympioniky a vzorky dopingových látek, byl večer.

Na večer jsme měli domluvenou schůzku se známými z Erasmu v Aveiru: Švýcarem Philippe Chatelainem a Lotyškou Agnese Avota. Poseděli jsme s nimi v restauraci, pověděli jsme jim, která místa ve Švýcarsku jsme stihli navštívit. Philippe nám také řekl o jednom místě v polích nedaleko Lausanne, kde je možné se utábořit. Dozvěděli jsme se, že ačkoli to není kemp a tudíž tam nemusíme za táboření platit, tam je k dispozici tekoucí voda a sociální zařízení.

Poté, co jsme si prošli podvečerní Lausanne a vychutnali si vyhlídku na město a Ženevské jezero z terasy u Palais de Justice, přičemž opodál na trávě posedávali mladíci kouřící marihuanu, jsme se vydali za Lausanne směrem, který nám poradil Philippe.

Dorazili jsme tam již za úplné tmy. Místo to bylo pěkné, klidné, bylo to vlastně místo pro trávení volného času s parkem a několika hřišti. Najít místo pro postavení stanu však nebylo jednoduché. Nakonec jsme oba stany postavili u živého plotu, za nímž byly tenisové kurty.

Rozhodli jsme se, že náš poslední večer ve Švýcarsku nezakončíme příliš brzo. Dopíjeli jsme alkoholické nápoje a plánovali, jak náš roadtrip během následujícího půldruhého dne zakončíme. Padaly i návrhy na prodloužení a delší zajížďku do Francie. Nakonec jsme ale zůstali u původního plánu: přes Zürich, Rheinfall a Lichtenštejnsko se vrátit domů.

Většina z nás, zejména pánové, se při dopíjení zbylých lahví alkoholu řádně zřídila. Občas jsem slyšela varování, že následující den budu muset řídit, jelikož jsem jediná v podstatě střízlivá. Já sice mám řidičák, ale za volantem jsem si značně nejistá, a proto ve mně tato varování vyvolávala značné obavy. Dokonce jsem vyžadovala i ujištění, že opravdu nebudu muset řídit.

Postupně se většina z nás rozhodla, že nepůjdou spát vůbec. Já jsem vydržela být vzhůru jen do čtyř ráno.

 Čtvrtek 28. 7. 2011

Jelikož noc bylo náročná, nevstávalo se snadno. Když jsem probudila, slyšela jsem hlasy z blízkých tenisových kurtů. Kolem projíždělo policejní auto, ale našich stanů si asi nevšimli.  

Než jsme všichni vstali, sbalili věci včetně ne zrovna suchých stanů a naskládali všechno do auta, bylo poledne. Pak jsme vyrazili směrem na Zürich, kde jsme si prohlédli hodiny s největším ciferníkem v Evropě, nábřeží řeky Limmat a čisté, uspořádané uličky. Odpoledne jsme nasedli do auta a vyrazili směrem do Německa a zpět do Česka s tím, že cestou se ještě stavíme prohlédnout si vodopády na řece Rýn.

Než jsme tam dojeli, začalo pršet. Chvíli jsme se rozmýšleli, zda se k vodopádům vypravíme, a nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme do muzea, které je součástí areálu Rheinfall, a dozvíme se něco o historii této oblasti.

Muzeum opravdu stálo za návštěvu, vydrželi jsme tam víc než hodinu a mezitím přestalo pršet. Když jsme pak stáli na terasách přímo nad vodopádem, sfoukával na nás vítr jemné kapičky vody. Přes hukot vodopádu jsme skoro neslyšeli jeden druhého. Síla vodního živlu nás fascinovala, nechtělo se nám odejít. Nakonec jsme přece jen vyrazili, abychom se ještě stihli zastavit v Lichtenštejnsku.

Do Vaduzu jsme dojeli za tmy. Prošli jsme přes náměstí a poté jsme vystoupili až ke hradu, v němž bydlí lichtenštejnská knížecí rodina. Hrad je pro veřejnost přístupný jen jeden den v roce, kdy kníže pozve všechny občany země na ochutnávku piva a vína.

Dlouhou dobu jsme si vychutnávali pohled na osvětlený Vaduz. Díky tmě jsme si připadali oddělení od celého světa, jediným pevným bodem nám byl tlumeně osvětlený hrad a naše skupina. Chvíle zamyšlení pro nás byla završením našeho putování po Švýcarsku.

Nakonec jsme pomalu sestoupili dolů, zpět na náměstí a k autu. Věděli jsme, že teď už pojedeme rovnou do Německa.

Pátek 29. 7. 2011

Jeli jsme celou noc, udělali jsme jen krátkou zastávku v Mnichově u budovy Mercedesu. Ráno jsme už byli v České republice. V Plzni jsme vrátili švýcarskou dálniční známku, v Praze jsme vysadili Martina K a pokračovali jsme dál do Přibyslavi, kde jsme zajeli s autem do garáže u domu Jančiných rodičů a důkladně jsme celé auto uklidili. Pak jsme se opět vypravili na cestu, tentokrát bez Kláry a Janči. Už jen Kotis, Martin, Tony a já.

Poté, co mě kluci vysadili v Přerově, pokračovali s naším vrcholovým autem do Ostravy, aby jej vrátili do půjčovny.

Cesta skončila. A vzpomínky zůstaly.....